http://s36.photobucket.com/albums/e11/Salisko/CuTe/th_thinkheart.gifhttp://img89.imageshack.us/img89/6016/new7lg.gifVOTE FOR DUEL | Hlasujte- pro K@rOL!Nku


vícedílné

Píseň pro Elišku... I.

10. října 2008 v 17:10 | Karin
I.
Byla jednou jedno děvčátko. A bylo osamělé. Bydlelo samo. Maminka ji umřela, když byla malá a tatínka nikdy nepoznala. Bydlela na kraji malé vesničky, která se nacházela na Vrcholku horských kopců. Svítilo zde sluníčko, ale zároveň povíval příjemný chladivý vítr. Tráva byla po celý rok hustá a zelená. Sem tam se na Vrcholky zatoulala koza či malinké jehňátko. To pak děvče spolu s pejskem odvedli k známému statkáři, který měl své stádo pod Vrcholky. Vždy dal holčičce něco dobrého na cestu. Kousek sýra či hrneček mléka. Vesnička na Vrcholcích horských kopců byla malá - a opuštěná. Nikdo tam nikdy nespatřil žádné jiné lidi, a tak měli ostatní za to, že vesnice je dávno prázdná, ale malá holčička tam přeci bydlela. Každý den chodila bosá, v potrhaných šatičkách po kopcích a trhala horské květy, nebo jen pozorovala, pasoucí se dobytek pod kopci, či pilně pracující včelky. Měla polodlouhé havraní vlasy, které by ji mohl každý závidět. A k tomu dvě čokoládová očíčka, která uměla bedlivě pozorovat celý svět. Když však spatřila někoho cizího, skryla se v jednom z prázdných domečků, doprovázena svým věrným pejskem. Když se ji nepodařilo ukrýt a někdo ji spatřil, a ač ji to nabízela spousta lidí, nikdy s ním nešla domů. Děvče nemělo rádo společnost. Povídala si a hrála pouze se svým pejskem. Mnohdy to bylo obtížné. Děvče nemělo peněz a tak chodilo žebrat na rozcestí, kudy často projížděl statkář či kupec na trh do města. Tu něco vyžebrala, tu přinesl pejsek v tlamičce zajíce či koroptev. Děvčátko do města však nikdy nechodilo. Ale nemylte si, že bylo nešťastné, ba naopak, neznalo lepšího živobytí, než které ono samo vedlo. A život si užívala plnými doušky.
Jednoho rána děvče dlouho spalo. Libovalo si ve spánku, choulilo se do tlusté deky, mlaskalo a žvatlalo ze spaní nesrozumitelná slovíčka. Však také měla co vyspávat. Po včerejší cestě na rozcestí měla nožičky celé sedřené a bolavé. Pejsek ležel věrně vedle ní, schoulený do klubíčka u jejího boku. Stále po očku nakukoval ke dveřím, aby mohl v případě nebezpečí kdykoli zasáhnout. Měl své děvčátko velmi rád. Náhle pejsek něco ucítil a vyrazil se štěkotem z domečku. Děvčátko se zanedlouho vzbudilo a v tu ránu už vyskočilo na nohy a běželo se podívat co se venku děje. Jen pár kroků od ní postával stále štěkající pes. Promnula si oči a těsně před pejskem uviděla o něco mladší holčičku, než bylo děvče samo. Stála a plakala. Děvče k ní udělalo pár kroků a soucitně si ji prohlíželo. Pejsek přestal štěkat a poslušně si sedl. Holčička měla dlouhé blonďaté vlásky, spletené do copu, svázané tlustou červenou mašlí. Modré šatičky s bílými puntíky a s krajkou a černé páskové botičky. Na první pohled bylo vidno, že holčička pocházela z nějaké lepší rodiny.
"Jak se jmenuješ?" zeptalo se děvče plačící holčičky.
"Markétka," hlesla.
"A jak ses sem dostala?" děvče si Markétku stále strnule prohlíželo.
"Ztratila jsem se," konečně se utišila a upřela pohled svých pomněnkově modrých očí k děvčeti. To zalapalo po dechu. Markétka byla nevidomá. Její nádherné oči se upírali neznámo kam. A přitom se v nich skrývalo tolik lásky…
"Víš, kde to jsem?" zeptala se.
Děvče mlčelo.
"Víš.." Markétka chtěla zopakovat otázku.
"V mé vesnici," odvětilo děvče.
"Ty máš svou vlastní vesnici?" tváře jako by Markétce v okamžiku uschly a zrůžověly, děvče dokonce zpozorovalo slabé pousmání.
"No ano, je moje a Reka," děvče se obrátilo na svého čtyřnohého kamaráda.
"Tak to je ten pejsek, kterého jsem slyšela…" zauvažovala rychle Markétka a natáhla ruku tam, kde tušila Rekovu hlavu. Ten pod jejím dotykem jen vyplázl jazyk a liboval si v drbání za uchem. Markétka si k němu přiklekla.
"A jak se jmenuješ ty?" zeptala se po chvíli.
"Eliška..."

3 dny s Cowboyem! 2.PaRt

16. ledna 2008 v 10:21 | Karin
S Cowboyem na 3 dny...

Chvíli jsem se na něj dívala, oči jsem měla zakryté pod temně hnedým sánem klobouku. V puse stáblo trávy. Nevšímal si mě. Jako by byl zahleděn jen do stáda skotu. Pobídla jsem koně do krátkého cvalu a kývla kovboji na pozdrav. "Máš vodu?" zeptala jsem se po krátkem povídání. Zjistila jsem že cowboy - Johny - vede stádo na jich do Findelsových hor. V zimě je tam horko, ale příjemný vánek. A v létě jsou tam nepřípusná vedra. Dýchat se pořádně nedá. Párkrát jsem tam zajela k mému dlouholetému příteli Particku O´Reallym. Byl sklonek podzimu a slunce pořád nepřestalo silně pražit. Rozhodla jsem se, že pojedu s ním. Měla jsem namířeno stejným směrem a společnosti se mi na mých cestách nedostávalo. Johny si rád popovídal, a já jsem mu mohla alespoň pomoct se stádem ...

3 dny s Cowboyem! 1.PaRt

27. prosince 2007 v 18:11 | Karin
S Cowboyem na 3 dny...

Toulala jsem se z místa na místo a nevěřila v budoucnost. Neměla jsem totiž žádnou. Vše co jsem měla byl kůň, klobouk a pár dolarů v kapse. Toulal jsem se po pastvinách. Byl to můj svět a nehodlala jsem ho měnit. Ač pro nářek mých rodičku, když jsem v rozčilení odešla, nebo pro to, protože jsem chtěla. Za těch pár dní, co jsem usínala pod širým nebem a pila Whiskey, se toho moc nezměnilo. Byla jsem to pořád já, ale byla jsem Cowboy. Záviděla jsem chlapům, který se na koních promenádovali vysokou trávou. A vždy když jsem se k nim obrátila se slovy "Já chci být Cowboyem,"zasmáli se mi a odrazovali. Ani mí rodiče mě chcetěli podpořit. Ale kdo je potřebuje.. Jsem samostatná a divokou prérii jsem si za rok oblíbila. Byla divoká, a její divokost byla mnohy až krutá. Ale takový je zákon Západu. Přežije jen ten nejsilnější..
Přemýšela jsem o tom kam pojedu dál, když jsem uslyšel mumlavé hlasy a jakoby přešlapávání dobytka. "Zas se mi jen něco zdá," zamumlal jsem a nevšímala se zvuku, který se ale vzápětí proměnil do zvučného a zřetelného zabučení a zvuku tisíce tvrdých kopyt, dusající ještě tvrdší rozpukanou zem. Stádo čítající asi 100 kusů dobytka se ke mně loudavým krokem hnalo včele s CowBoyem...
 
 

Reklama